O našem patronovi

Carolus Novissimus –  Beatus – Patronus noster

Zavzpomínám – li okolností vzniku Sdružení monarchistů Brno, obč. sdružení (legislativní předchůdkyně dnešního zapsaného spolku) před bezmála deseti lety, coby nepolitickou alternativu politické strany Koruna česká, monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska, nelze nevzpomnět, že jedním z prvních temat po splnění zahajovacích úkolů byla volba patrona sdružení. 

Především iniciátory vzniku sdružení, resp. její tři zakladatele a později i rodící se členskou základnu oslovila nejvíce volba posledního krále Českého, markraběte Moravského, vévody Slezského et c. Karla I. Habsbursko – Lotrinského, později povýšeného ku cti oltářů a 3. října 2004 během beatifikační mše slouženou papežem Janem Pavlem II. slavnostně prohlášeného za blahosla-veného. (Mimochodem i Jan Pavel II. měl původní občanské jméno po tomto panovníkovi)

Připomínat si v nemonarchistickém státním útvaru jméno a význam svého posledního panovníka ctiteli royalistické podoby státu má vždy svoji důležitost. Už z toho důvodu, že když ani ne jedno století je dostačující dobou pro to, aby se z osoby, symbolizující suveréna státu a rodu, ovlivňující celoevropskou politiku i obyvatelstvo téměř tisíciletí, stal za devastace rádoby vlastenců a vydatného přispění účelových republikových, totalitních ideologických deformátorů a účelových vykladačů historie jako osobou škodnou a degenerovanou. To vedlo ke vzniku neschopnosti a neznalosti dalších potomků objektivněji vnímat účel a význam panovníka jako osobu, sjednocující názorově nejednotný a nepevný národ, prezentovaný po celou dobu republikové existence špičkami, sledující vlastními zájmy, nebo poslouchající či sloužící jiným. Osoba českého panovníka jako takového, jakou je třeba hlava Velké Británie, se stala pro současníky téměř neznámá a její předkové považováni za „antičechy“ a škůdce zemské, věnujících se poživačnosti a výhradně osobním zájmům. Náhled monarchistů je přitom naprosto jinde i přes rozdílné postoje k volbě a úloze panovníka dnes a společné přání k restauraci tohoto přes tisíc let fungujícího systému, obnovení zřízení zemského atd.

I přes současnou názorovou nejednost všech římsko – katolických duchovních je přesto vnímána osobnost Karla I. Habsbursko – Lotrinského jako osoba vyjímečná a svatá, což vedlo i k jejímu blahořečení. Navíc jeho manželka, princezna de Bourbon – Parma byla nadčasovým vzorem věrné a milující celoživotní partnerky, sdílející podle božího zákona s manželem vše dobré i zlé, coby nejvyšší manželské ctnosti. I tato skutečnost je důvodem vzniku dalšího subjektu, usilujícího o beatifikaci služebnice Boží, císařovny Zity. Toto naplnění by nadále bylo raritou, kdy někdejší vládnoucí, manželský pár je prohlášen za svaté. 

O životním příběhu a zvláště smutném konci posledního českého panovníka bylo během posledních deseti let různými autory, badateli, studenty, zájmovými spolky i dalšími subjekty sepsáno značné množství různě kvalitního materiálu, pořádají se nejrůznější kulturní, historické, duchovní  a osvětové akce, stejně jako i v datových médiích lze najít poměrně dostatek informací, že by jeho popis byl pouhým opisováním již prezentovaného textu jinde, a tak onen blahoslavený se alespoň okrajově opět dostává do rámcového podvědomí některých.

Když jsem nedávno měl možnost sledovat vystoupení PhDr. Milana Nováka, zaujala mě jeho slova z projevu v Horních Tošanovicích: „…zkušenost mě učí, že na takovýchto shromážděních jsou přítomni vždycky ti, kteří o blahoslaveném Karlovi, posledním českém panovníkovi leccos vědí. A mnohdy opravdu ne málo. Ti, kteří nevědí, ti tu s námi nejsou…“, což se dá v případě znalosti nejen života Karla I. Habsburského, ale i návštěvě našich nových stránek, a nakonec i obecně parafrázovat tak, že: „kdo nechce vědět, neví…“

  • Proč právě blahoslavený Karel z Domu Habsburského?

Z jeho rodokmenu lze přímo prokázat pokrevní příbuzenství až k Přemyslovcům a dalším v historii Zemí Koruny české k vládnoucím dynastiím. Jeho potomci jsou tedy neoddiskutovatelně krve královské s prioritním nárokem na jimi nedobrovolně uprázdněný český trůn.

Je stejným Čechem jako Rakušanem, Němcem i Švýcarem. Nejvhodnějším výrazem bychom asi mohli zvolit termín „Evropan“ s mnohonárodnostními kořeny.

Jeho příkladný rodinný život s vírou je odkazem inspirativním i v dnešní moderní době. Hluboká víra stejně jako jeho manželku jej doprovázela celý život. Křesťanský soucit i mnoho seriózních zaznamenaných vzpomínek na jeho humánní chování a projev lze nalézt ve výpovědích svědků různých ras i náboženského vyznání.

Jako voják, politik i panovník poznal důsledky světového válečného konfliktu a snažil se jej zastavit. Postavil se proti nejhrůznějším a nejzákeřnějším typům zbraní, jakož i nehumánním způsobům vedení války, plýtvání životů ať vlastních, či nepřátelských vojáků a obyvatelstva.

Byl arcivévodou, který nejen jako voják, ale i člověk prošel určitým vývojem – tzn. od počátku byl ve styku s reálnou skutečností, což mu oproti jeho okolí dávalo výhodu objektivnějších znalostí a věrohodnějším posuzováním různých situací a poměrů.

Jeho sociální cítění lze vnímat i z přelomových kroků, čímž bylo např. ustanovení Ministerstva sociální péče, Ministerstva národního zdraví, vydal zákon na ochranu nájemníků, vše přežilo i zánik monarchie a existují prakticky dodnes.

Pochopením nutnosti adaptability vůči novým poměrům a nové, moderní době předal vlastně vůči svým potomkům jedinečný gen životaschopnosti a prosperity, jak jej vidíme v současnosti.

Svoji úlohu panovníka mnohonárodnostní monarchie přijal v nelehké době války, kterou nezavinil a zhostil se jí se ctí rytíře, vojáka, panovníka i milujícího otce a zbožného křesťana, kterému byly naloženy velmi těžké zkoušky, ve kterých dle zasvěcenců obstál. Za všechno dobro, odpuštění a spravedlnost, které se snažil pro své národy a lid vykonat, byl mnohokrát zrazen, nenáviděn, osočován, pomlouván, aby nakonec on i se svou manželkou a dětmi byli vyhnáni z vlasti, okradeni o osobní i dědičný majetek, zpočátku odděleni i od dětí, aby zemřel jako těžce nemocný a chudý muž na portugalském ostrově Madeira v Atlantiku se slovem: „Ježíš…“ na rtech ve 34. roku svého života, jakož i odsuzovaný svými někdejšími poddanými a národy k zapomnění.

Životní příběh Karlův s nešťastným koncem, jako by byl obrazem nejdávnějších křesťanů, kteří pro dobrotu, lásku, víru a skromnost došli k zesměšnění, opovržení, chudobě a politováníhodnému konci. Některým se může jevit z moderního pohledu, že prohrál. Je tomu tak však skutečně? Nikoliv. Ten, který údajně prohrál, však byl povolán do království nebeského, zařadil se navěky do panteonu českých světců, je uctíván a tím vlastně „porazil“ všechny, kteří mu nepřáli, podceňovali jej a bojovali jakkoliv proti němu.

Přesně podle proroctví papeže sv. Pia X. během audience mladého Karla: „Žehnám arcivévodovi Karlovi, který bude příštím císařem rakouským, a jenž pomůže vésti své země a jejich národy k vysoké cti a mnohému požehnání – toto požehnání se však úplně projeví až po jeho smrti“.  

Již roku 1923 podal návrh na blahoslavení budoucí rakouský spolkový prezident Wilhelm Miklas a v roce 1949 vzniká Motlitební liga císaře Karla I. za mír mezi národy s cílem jeho blahoslavení. Beatifikační proces trval 55 let.

Bez pochybností můžeme být na našeho posledního českého krále právem hrdi. Jako na panovníka, který byl panovníkem opravdu moderním, který byl panovníkem sociálně citlivým, který byl především císařem míru, jako člověk milujícím otcem, soucitný k trpícím a hlubokým věřícím, spatřujícím ve slově Božím životní filosofii. Nadčasovost jeho skutků je více než zřejmá a způsob života i za sto let inspirující pro většinu z nás. A za to si právem zaslouží úctu a obdiv. Ten, jenž je nazýván „knížetem míru“

Všechny tyto uvedené aspekty m.j. i z řady dalších, považuje Sdružení monarchistů Brno, s.z. jako společenství osob, uznávajících tradiční hodnoty a po staletí prověřené principy za natolik významné, že volba blahoslaveného Karla I. z Domu Rakouského spolkovým patronem je dostatečně opravňující a těžce zpochybnitelná. 

  • Místa úcty a připomínek…

Prostřednictvím svých relikvií se císař Karel vrací na mnohá místa Evropy. V zemích Koruny sv. Václava začaly aktivity kolem realizace míst veřejné úcty vznikat s rozvojem royalistického hnutí a jejich počet díky nadšencům a příznivcům potěšeně narůstá. Bezpochyby mezi nejznámější místa úcty s relikvií patří kaple bl. Karla Rakouského v kostele Nanebevzetí p. Marie ve Staré Boleslavi, papežská bazilika sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Praze, kostel sv. Gotharda ve farnosti Bouzov, inkorporované Německým řádem (OT), kostel kláštera Nejsvětějšího srdce Ježíšova u sester Těšitelek v Rajhradě, kostel obou Janů na Minoritské ulici v Brně a další. 

Zasvěceny jsou mu pouze kaple v Branišově u Kdyně a výklenková kaple bl. císaře Karla Rakouského u Hořoviček.

V Tlumačově roku 2014 byl vztyčen kříž blahoslaveného Karla, v Návarově (Jizerské hory) roku 2018 upraven a požehnán léčivý pramen a loni u zámku v Horních Tošanovicích po něm pojmenováno první náměstí. Také českobudějovická arcidiecéze koncem loňského roku obdržela Karlovu relikvii a letos by mělo dojít ke slavnostní instalaci v katedrále sv. Mikuláše v Českých Budějovicích

  • Aktivity, které jsou vyvíjeny v souvislosti s patronem?
    • Vznikem situace před necelými deseti lety, kdy MS KČ Brno nebyla úspěšná organizačně a manažersky vytvořit spolupráci s duchovenstvem petrovské kapituly, ujalo se úkolu pořádání mší za blahoslaveného Karla z Domu Rakouského v Brně na Petrově vždy kolem 20. října občanské sdružení, které tímto aktem dalo základ k již deset let trvající tradici, jejíž udržení považuje spolek jako stěžejní, každoroční úkol.
    • různě tematicky zaměřená přednášková, osvětová, publikační a propagační činnost, která má vztah i k dnešnímu blízkému okolí posledního panovníka Českého království
    • související spolupořadatelské aktivity s jinými celky 
    • osobní účast na akcích spřízněných subjektů související s patronem formou 

      vysílání delegátů, pozorovatelsky a individuálním monitoringem 

  • tematický sběratelský servis
  • De iure…

Vstoupením v platnost zákona 83/2012 Sb.  občanský zákoník byl zrušen zákon 83/1990 Sb. o sdružování občanů a začal delší proces určité, pro občanské sdružení částečně bolestné rekonstrukce a transformace původního subjektu. To vše bylo úspěšně završeno začátkem roku 2020 přeregistrací na zapsaný spolek. Tyto změny však neměly vliv k změnám zásadních principů, vizí a postojům tohoto monarchistického seskupení. Nově registrovaný spolek lze prakticky vnímat jako reálného a oficiálního pokračovatele občanského sdružení, hlasícího se k identickým  tradicím, stejně jako ke svému patronovi.

  • Podtrženo, sečteno…

Sdružení monarchistů brzy oslaví své destileté výročí. Prošlo cestu, střídanou úspěchy i neúspěchy, zažilo odchody i návraty, ale největším požehnáním bylo, že od něj blahoslavený Karel neodtáhl ochrannou ruku a vede jej k požehnaným dnům příštím, když se stávajícímu vedení podařilo zdolat zákonná úskalí, sestavit bohatší a obsáhlejší program a náplň, než v letech minulých, budící relativní dojem zdánlivé stagnace či tzv. polohy „za zenitem“. Všechno ostatní je už na síle, tvořivosti a vytrvalosti jeho současné členské základny.

Na úplný závěr bych použil asi jedno z nejkrásnějších předsevzetí blahoslaveného císaře a krále Karla:

„Jako císař musím jít dobrým

příkladem. Kdyby jen každý plnil

své křesťanské povinnosti, nebylo

by ve světě tolik nenávisti a bídy…“

Miroslav Pauřík

Miroslav Pauřík

zakládající člen obč. sdružení

Sdružení monarchistů Brno